O muži, který ztratil sám sebe

Jiří Hurych

 

Povím vám kousek jednoho z příběhů, kterých prožíváme v tomto vesmíru nekonečné množství a i samy tyto příběhy jsou svou povahou nekonečné.

Přenesme se do minulosti, ne zase příliš hluboko. Jsme někde na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Místo našeho příběhu dnes nazýváme Toskánsko a je to malebná krajina plná polí a kopečků ve střední Itálii. Zde, severně od Říma, leží vesnička San Quirico d‘Orcia a v ní se odehrává první část našeho příběhu.

Malý chlapec se jmenuje Marco a žije na statku na kopečku, nedaleko malého kostelíka. Chlapcův život ale není žádným rájem na zemi, spíš naopak. Neustálé bití, násilí, znásilňování a ponižování ze strany dospělých je pro něho ztělesněním pekla a beznaděje. Chlapec hledá útočiště všude okolo sebe, dívá se lidem prosebně do očí, hledá pochopení, pohlazení, lásku. Nic z toho ale nenachází a jediným jeho útočištěm zůstává malý kostelík, do kterého se chodí skrývat, modlit k bohu i snít své sny. Protože v lidském světě nevidí nikoho, komu by se mohl se svými touhami a sny svěřit, je bůh jediným, kdo o nich ví, jediným kdo je slyší, jediným kdo je může splnit.

Protože je Marco často zoufalý, jsou i jeho prosby a modlitby k bohu plné zoufalství. Přeje si, aby ho přestali týrat, bít a znásilňovat. Přeje si, aby ho bůh vzal co nejdříve z tohoto světa někam, kde mu bude krásně a kde nebude žádné příkoří.

Všimli jste si někdy, jak jsme my „moderní lidé“ nedočkaví? „Bože prosím tě, dej nám nový, lepší svět“ a udělej to ihned, v nejhorším případě přes noc. Jsme možná trochu zkažení biblickým výrokem o tom, že bůh stvořil celou zemi za šest dnů, proto pro něho přece není žádný problém změnit kousek našeho světa mávnutím rukou. Jenže ten bůh jsme my a jenom my můžeme změnit svůj svět. Také to neustále děláme a to tempo, jakým se náš svět mění záleží na nás.

Také Marco byl nedočkavý. Měl stále sílící pocit, že ho bůh neslyší nebo ještě hůř, že ho neposlouchá. S nárůstem toho pocitu se pomalu začala měnit i jeho přání a modlitby. Ze snů o krásném světě bez násilí a ponížení, plném kamarádů a usměvavých, přívětivých dospělých lidí se staly stále silnější prosby o to, aby mu bůh dovolil alespoň na chvíli poznat a pocítit lásku a bezpečí. Pocit bezpráví a beznaděje v něm stále rostl a sílil.

Marco rostl v dospělého, mladého muže. Byl silný a urostlý, připravený vstoupit do světa dospělých. Teprve teď se mohl utopit v těch očích, které ho měly přenést do nového světa. Potkal ji ve dveřích kostelíka. Jejich pohledy se na krátkou chvíli setkaly a Marco zažíval nové, dosud nepoznané pocity. Nedokázal je pojmenovat, ale cítil něco velkého, převratného, vzrušujícího. Jmenovala se Carmen a ani ona ten pohled nezapomněla. Ten večer oba usínali s příslibem něčeho nového, vzrušujícího, pro každého z nich měl ale ten příslib jinou barvu, intenzitu, chuť i význam.

Když se mohl Marco za pár dní na to podruhé podívat do jejích očí, díval se dlouho a díval se hluboko do jejího nitra. Tehdy poprvé uviděl vše, o čem kdy snil i to, o čem si ani snít netroufal. Ten pohled a její krásný úsměv ho naplnil bezpečím, štěstím, dobrodružstvím i láskou a on si snad poprvé plně uvědomil krásu tohoto světa.

Od té doby se Marcův život od základu změnil. Těšil se na každý den a na letmá setkání s Carmen. Netrvalo dlouho a jejich setkání přestávala být náhodná. Rádi se setkávali plánovaně a vymýšleli si různé důvody k odchodům ze svých domovů. Přátelství a sympatie přerůstaly v lásku.

Marco prožil své dětsví ve velmi neutěšených poměrech. Snad i proto byla jeho láska ke Carmen jiná. Ona byla první a jediná přívětivá, milá a krásná osoba v jeho životě. Proto se k ní bez váhání a s nesmírnou energií upnul a do své lásky k ní vložil veškerý svůj cit i sílu. Carmen vyrůstala v přívětivém vesnickém prostředí, netrpěla nedostatkem, násilím ani ponižováním. Její láska k Marcovi byla plná dobrodružství a objevování.

Osudný den tohoto příběhu nabídl slunečné, teplé ráno. Kohouti kokrhali a San Quirico d‘Orcia se probouzelo. Marco si v posteli představoval, jak asi bude vypadat svatba s Carmen v malém kostelíku na kopci. Představy nedokončil, protože ho volali do práce. To Carmen měla volný den a jen tak se potulovala po okolí. Odpoledne se oba sešli v kostelíku. Tehdy si poprvé řekli své ano. Ne to oficiální, před zraky vesničanů a za asistence kněze. Řekli si to mnohem důležitější ano, své vnitřní, jen mezi sebou, mezi dvěma blízkými dušemi. Venku se mezi tím prudce zatáhlo a přišla běžná letní bouřka, kterých kraj zažil každý rok desítky. Ani oba milenci nebyli bouřkou nijak překvapeni, nebáli se, proto cestou z kostelíku nijak nepospíchali, aby se schovali před vlahým deštěm. Jeden z blesků si ale vybral právě Carmen a zasáhl nečekaně. Carmen odcházela z tohoto světa smířená, na rtech měla stále svůj pověstný úsměv. Marco ihned běžel k ležícímu tělu své milované. Nemohl jí však nijak pomoci. V té chvíli se rozhodl a veškerou svou silou vykřičel svůj žal ke stvořiteli. V srdci měl bolest, hněv a nespravedlnost. Vůbec si nevzpomněl na svoje poslední, silné modlitby a prosby k bohu, aby mohl alespoň na chvíli poznat a cítit lásku a bezpečí. Najednou v jeho nitru převládal hněv a beznaděj namísto poděkování a pokory. S veškerou svojí silou a energií si přál již nikdy nic necítit. Ve svých myšlenkách potom také často přemýšlel o tom, proč bůh nedovolil dokončit příběh Marca a Carmen. Tehdy ten mladý muž ztratil sám sebe.

A co Carmen v tu chvíli? Ptáte se, co cítila ona a jaká přání v této vypjaté chvíli vysílala do svého vesmíru? Stála nad svým bezvládným tělem a dívala se na Marcův žal a bezmocnost. Slyšela všechny jeho myšlenky, modlitby i prosby. Cítila sílu jeho lásky. Z celého svého srdce si v té chvíli přála, aby mohla Marcovi tu jeho silnou a krásnou lásku opětovat.

Marcův životní příběh nebyl příliš dlouhý. Možná bůh nakonec vyslyšel jeho modlitby k tomu, aby si ho odvedl do svého, snad lepšího světa. Tehdy již Marco nenašel sám sebe a zemřel velmi mladý.

 

O nějakých stopadesát let později a téměř tisíc kilometrů severněji se rodí jiný muž, malé miminko, které starostliví rodiče pojmenují Jiří. Je zvídavý, chytrý a vyvíjí se a roste stejně, jako ostatní. Vystuduje, ožení se s milovanou ženou a vychovává dvě děti. Dosud se jeho příběh tváří všedně a nijak nevybočuje z tisíců podobných příběhů. Pokud by tak i pokračoval, nebylo by v podstatě o čem psát.

Počáteční zápletka přichází podobně, jako přišla před zhruba dvěma sty lety ta konečná, tedy jako blesk z nebe. Setkání s Klárou a vzájemný pohled do očí rozehrává dávnou, avšak nikdy nezapomenutou hru. Když se potkají dvě duše, které spolu něco prožily, vždy se poznají.

Ano, zvídavý čtenář již teď poznává, že tento příběh je pokračováním příběhu Marca a Carmen a je vlastně splněním vyslaných zoufalých přání Marca i Carmen. Co na tom, že jsou teď oba v úplně jiných životních situacích.

Kláru zastihuje „osud“ v situaci nerovného manželského vztahu plného ponižování a psychického násilí. Jiří naopak žije v přátelském, přívětivém prostředí dlouhodobého vztahu, který jen léty trochu ztrácí energii. Protože právě prochází bouřlivým obdobím sebepoznávání a objevování principů fungování našeho světa, zamýšlí se často nad tím, proč je tak málo citlivým a vnímavým člověkem. Proč tam, kde ostatní běžně prožívají silné emoce, on nic silného neprožívá, nepláče. Jak by ho mohlo napadnout, že si takové přání sám vykřičel do vesmíru ve svém minulém příběhu někde v Toscánsku?

Láska Kláry a Jiřího se postupně rozvíjí v silné pouto, jakoby se přes kopírák opakoval minulý příběh Marca a Carmen, jen si hlavní hrdinové vyměnili role.

Pokračování příběhu nakonec není důležité. Jak by se podle vás měl příběh dále odvíjet? Určitě se nabízí možnost prohlásit, že příběh Marca s Carmen je nedokončený a toto je příležitost jej dokončit a dožít, snad dokonce s happyendem. Oba hlavní hrdinové si to svými myšlenkami přece sami naprogramovali. Ale je tomu skutečně tak? Příběh Carmen a Marca přece proběhl a skončil přesně tak, jak skončit měl. Přesně tak, jak proběhl byl sestaven z modliteb a přání obou svých hrdinů úplně stejně, jako je teď sestaven příběh Kláry a Jiřího. Určitě najdeme mnoho různých pohledů a názorů.

Jedním z hlavních cílů naší pozemské pouti je patrně poznání a pochopení věcí a dějů tohoto vesmíru. Pokud si připustíme to, že každá myšlenka je energie se kterou pracujeme v celém našem vesmíru, který je nakonec naším nekonečným myšlenkovým polem, pak začnou i mnohé nepochopitelné věci dávat smysl. Zákon zachování energie způsobí, že námi vysílané myšlenky nás nakonec vždycky dostihnou a nebudou se zabývat přece tím, zda je nebo není pro to zrovna vhodná chvíle. Jsme bohové a své osudy si tvoříme myšlenkami během svých inkarnací i mimo ně. Stačí si to uvědomit, přijmout tu odpovědnost a náš pohled na svět a naši roli v něm se zásadně změní.

 

            Až se jednou budete procházet svými životními příběhy a probírat svá přání či modlitby nezapomeňte na to, že nejdříve uslyšíte ty hlasité, ty, které jste ve svých příbězích křičeli do vesmíru. Pokud ale ztišíte svou mysl a začnete naslouchat svému srdci, snad uslyšíte všechny ty své modlitby, které byly a jsou tiché. Možná v nich najdete tu, která se vší pokorou, tiše a beze vzdoru prosí vesmír o to, aby vám do cesty postavil anděla. Možná, když se pak opět zeptáte svého srdce zjistíte, že ten anděl stojí právě teď po vašem boku, s pokorou naslouchá vašim příběhům a je připraven přijmout veškerá vaše rozhodnutí i kdyby to pro něho znamenalo předčasný konec jeho poslání.


Aktuálně

30.3.2017
Nové CD Zpěvem k harmonii

Nové CD Zpěvem k harmonii

26.1.2014
NEjen BUBNOVÁNÍ s Tichým Vulkánem pravidelně, ve školním roce

  Společné nejen bubnování ve školním roce, vedené Tichým Vulkánem (také hra na dřevěné tyčky, chrastítka, ... a přidají se třeba písničkáři, Píseň Srdce Marie Radvanová, Jiří Hurych, ..., budou-li přítomni a my je doprovodíme na ledaco, ..., popovídáme, porozjímáme... a možná z toho bude i krásné duchovní setkání) - OPĚT 1 x měsíčně, vždy třetí pátek !!! Kromě velkých prázdnin.

16.6.2012
PŘÍRODNÍ ZAHRADA - zahrádka

Zahrádka nejen bez chemie, ale také bez pojmu plevel, ... opětné uznání dokonalosti přírody, která jediná je zárukou naší existence, našeho zdraví, ...

archív

Kontakt

LASKAVÉ EKOSOFICKÉ SPOLEČENSTVÍ MAŘENČINO PODVRŠÍ, pobočný spolek, (zapsaný u Kr.soudu v Hr. Králové, odd. L, vložka 11065)
Žampach č.17, Žamberk, 564 01, účet číslo: 1328071309/0800
728 201 529 (H.T.F.Radvan), 737 536 555 (M.Radvanová), 605 219 589 (T.V.M.Heřman), 724 305 576 (P.Vajrauchová)
711 86 450
DIČ CZ71182450

Oblíbené odkazy