Ukázky rozjímání našich členů a přátel:

Hlas Ticha F.Radvan (2010)

 

Jak se lidé terorizují. 

H.T.F.Radvan (Jde jen o krátký úvod ke zhruba dvou až tříhodinovému rozjímání /"přednášce"/.)                                

   Zní to velice podivně, až nedůvěryhodně, za což se omlouvám, ale musím na tom trvat. Jistě mi dáte za pravdu, že psychický teror je mnohdy horší, než fyzický. A právě o to zde běží. Ve výchově, v prožitcích, … se objeví něco, co člověk nevědomky přijme, jako existující fakt, se kterým nemůže nic dělat, jelikož se tím zdánlivě řídí jím uznávané autority, a potom se na základě takového „faktu“ dál sám vychovává tak, aby přijatému náhledu dostál.

   Toto je obecný princip, podle kterého fungují muži i ženy. Ženy jsou na tom ovšem hůře o svoji přirozenou, výraznější citlivost na vše, co se týká vlastní krásy (zde se nepřirozeně otáčí proti nim). Zůstaňme dnes tedy u žen.

   Málo který muž si dovede představit, jak je „svět žen“ krutý. A ženy  si neuvědomují, kterak samy sobě budují těžko snesitelné prostředí. Ne snad, že by to dělaly vědomě. Jde o záležitost podvědomou.

   Kdysi jsme žili všichni ve své přirozené, a tím jedinečné, kráse. Avšak přišel čas, kdy malá skupina chtěla začít ovládat ostatní. Proto se postarala, aby lidé začali pochybovat o své přirozené ceně. Tuto pochybnost přijali, jako výše uvedený, zdánlivý fakt. Pak se snadno stalo, když byla žena v dětství zakřiknuta, že ztratila sebejistotu a zbyteček povědomí vlastní ceny … A když se pak, jako dospělá, setkala s „neúspěchem“ u muže, na kterého si myslela,  místo zcela přirozeného, a správného, uvědomění si, že tento není onen pravý partner pro ni, cítila se zklamána, "zahnána do kouta" ... a začala hledat důvod výhradně v nedostatečnosti své fyzické krásy.

   Náhle si uvědomila, že má velice husté a k sobě srostlé obočí, jaké většina žen kolem neměla (nebo že má tak chlupaté nohy, jako jen málokterá z žen  v jejím okolí, …), upnula se na tento fakt, jako na důvod nezdaru (je to snadnější, než hledat hlubší, tedy skutečné důvody) a rozhodla se situaci změnit změnou svého zevnějšku. Začala si vytrhávat obočí (holit nohy …) a to dokonce do takové podoby, že bylo mnohem užší ( nohy ještě hladší),  než u většiny žen ostatních …

   A  začala být na své dílo očividně hrdá. Počátečním úsměškům žen kolem statečně odolávala. Měla důvod. Musí si přece vybojovat náklonnost toho, kdo se jí líbí (nezajímá ji, zda si budou rozumět, neuvědomuje si, že jedná naprosto povrchně a „vlastnicky“)… a víte, kolik práce jí to stojí?!

A čím víc práce to dalo, čím více jí tato „údržba“ stála času a nepohodlí, tím urputněji si výsledek hájí a dokonce jej začala vydávat za civilizovaný přístup k tělesnosti. Přes všechen výsměch na začátku si své (= svoji „vznešenou“  = neboť ne všední, ne přirozenou krásu) uhájila a ženy kolem začaly váhat.

   Vždyť před tím tak nejistá a zakřiknutá žena byla náhle tak silná a „sebejistá“. Opět nikdo nehledal pod povrchem, kde by nalezl stejně nejistou a stejně se nedoceňující osobu, tak strašně nejistou, že se potřebovala schovávat za umělou masku, za níž ji nikdo neuvidí. A teď již nejen nejistou, ale hodně ublíženou, neboť  (jak jí mysl, zmanipulovaná strachem zakřiknuté osobnosti, namluvila) světem donucenou k trvalému nepohodlí a strachu. Strachu, aby nezapomněla na bolestnou údržbu masky a nevyběhla do světa, jako šeredka (kterou nikdy nebyla). A začala být vyzývavá, agresivní ve „svém názoru“. (Schováni za maskou, jsou ti nejslabší vždy nejagresivnější.)

   Až znejistěla jedna další, slabší (také zakřiknutá, i když možná méně) žena z okolí a zkusila totéž - Bože to nepohodlí, bolest, čas, který mohl být využit jinak … tolik mne to stálo/!/ a ty cuchty kolem si šťastně běhají bez trápení /!/, prostoduché kačeny …(To je typická hra falešného ega, které většinou ani nedovolí, abychom si v popisované situaci plně uvědomili co je prožíváno, to, co vyjadřuje věta před závorkou. Naopak nám „přihraje“ pocit až misionářského poslání, který nás vyšle do boje „za lepší budoucnost“ všech kolem.)  a hned byly na světě bojovnice „pokroku“ dvě. Pak tři ... tisíc … A jsou přesvědčeny, že co dělají, dělají pro muže a kvůli nim a ti to nechápou a nedoceňují ... a co ony se kvůli nim natrápí (!!!) ...

   Takto se vzájemně „vychovávají“ ženy dál. Vychovávají tak i své dcery. Čím víc se ony sami nadřou s údržbou masky, tím houževnatěji tento přístup k životu nutí druhým. Falešné ego jim, z ohleduplnosti, nedovolí připustit, že jde o něco zbytečného -nedej Bože ještě snad špatného, protože pak by s hrůzou a bolestí zjistili, že se tolik let trápily nesmyslně. A strach z tohoto bolestného odhalení je nejsilnějším hnacím motorem k udržení, a pokud možno ještě prohloubení, uvedeného stavu, který nedovolí, aby byla každá žena sama sebou, aby se mohla prožívat jako spokojená bytost ...

   Pravdou je, že  p ř í č i n o u  tohoto stavu není žádný muž. Většina žen se měla možnost přesvědčit o opaku, tj., že jejich partnerovi vůbec husté obočí, chlupaté nohy,... nevadí. Mnohdy právě naopak. Mnozí by byli často šťastní, kdyby se mohli dívat na skutečnou podobu své partnerky, místo na její masku. Mnohem snadněji by se jim s ní komunikovalo, ...

   Co ženy, v tomto směru, dělají, dělají ve skutečnosti pro ostatní ženy, pro jejich (a také svá) falešná ega a  „odpálkují“ svého partnera při jeho případné kritice tohoto stavu tím, že se nemá plést do věcí, kterým nerozumí, neboť to je ženská věc – a přesto jedním dechem dál tvrdí, že to dělají pro něho. (No přece, kdo by měl víc rozumět tomu, co se mužům na ženách líbí, než samy ženy? !!!)

   Tím se do dnešního dne podařilo dokonce i mnohým mužům „naprogramovat“, že to tak je dobře a že mají pohrdat těmi nevyholujícími se, obočí si nevytrhávajícími … "neandrtálkami". Vždyť tak smýšlí jejich matky! (Takovíto muži však nejsou příčinou, vedoucí ženy k uvedenému chování, nýbrž důsledkem uvedeného stavu. Jsou produktem tohoto světa žen, které jsou tak kruté samy k sobě. Ovšem nezapomeňme, že prvotní příčinou tohoto stavu byla snaha o vládu nad lidmi, jejímž nástrojem je zbavení lidí jejich vědomí vlastní, přirozené hodnoty. Tím se stávají snadno manipulovatelní. Uvedený stav pak vede k situaci permatentního napětí a nedůvěry i mezi partnery a komu se lépe vládne, než znesvářeným, nejednotným, s potlačenou - bolavou osobností ?? !!!) Kdo to změní? Sebe si skutečně vědomé, oprávněně hrdé ženy. (Ne hrdá falešná ega!) 

A čím dříve s tím začnou, tím více jim muži mohou být nápomocnosti. (Než budou všichni přinuceni chovat se k přirozeně nádherným ženám pohrdavě.)

 

   P.S. Nemám nic proti vyholování, … obecně, prosím. Pokud Vám to dělá opravdu dobře, je to dobré. Je mi jen líto trápících se a trápících se vzájemně. Člověk je zde,  aby byl šťastný a má k tomu všechny předpoklady. Proto popisuji původ současného stavu „otroctví v člověku samém“ , příčiny a mechanismus jeho vzniku a udržování.

 

   Až příliš často se setkávám s  ženami, které si stěžují, jak omezili své pobyty u vody, jak je náhodný příchod na koupaliště, k řece,... prožíván, jako svého druhu zármutek, křivda,... : „Víte, říkají, když se s někým najednou objevíte u vody, kde se všichni sluní a koupou, vy byste se nejraději přidal, ale najednou si uvědomíte, že poslední dny nezbyl čas na depilaci, takže se nemůžete ukázat v plavkách, chce se vám brečet. Bylo by tak krásné shodit šaty a rozběhnout se do vody … Někdy pak máte opravdu vztek na celý svět ...“ (A znám tolik mužů, kteří si stěžují, že si jejich žena vyholuje nohy, ..., vytrhává obočí, ..., ačkoli jí to tak sluší, když to náhodou neudělá.)

   A věřte, že nejde jen o koupání a slunění, nýbrž o mnohem hlubší a důležitější záležitosti. Především o oceňování sebe sama, prožívání se. Jde také o falešné informace. Víte, že žena, která nejhlasitěji prohlásí o jiné, že by se měla stydět chodit zarostlá jako neadrtálka, přičemž sama je hladce vyholena a hrdá, je také neandrtálka? Pouze schovaná za hladce oholenou masku. Ale víme, že nosit masku neznamená být tím, co maska představuje. Zamysleme se, co taková informace způsobuje. Pokud se lidé seznamují, schováni za maskou, dostávají lživou informaci a to nejen o vzhledu, ten dokáže dobrá (ač pracná, omezující, mnohdy bolestivá,...) „údržba“ zachovat třeba po celý život, ale také o povahových rysech, emočním prožívání, síle sexuality, … protože to vše je nějakým způsobem v našem zevnějšku vyjádřeno a my to podvědomě (bytostně, intuitivně) vnímáme.

   Myslíte, že se pak můžeme divit kolik zklamání prožíváme? Stále si můžeme namlouvat, že za to je plně odpovědný jen partner, který se chová jinak, než na začátku? Nebo je to tím, že on se choval podle intuitivního působení naší masky na něho a poté, kdy vyplouvala na povrch (ač fyzicky neviditelně) naše skutečná podoba, začal reagovat na ni a zjišťujeme, že se sešli dva lidé, kteří si prostě rozumět nemohou? Nebo by si (v některých případech) rozumět mohli, maje od počátku pravdivé informace, se kterými by se naučili zacházet, zatímco objev zakrytého je právem pociťován jako zrada, kterou bytostně odmítáme akceptovat a tak jsme bolestně zklamáni. Klamal náš partner, nebo my? Kdo má větší právo na zklamání? Nebylo by lepší mít právo na radost, na štěstí?

   Ale to nelze nalézt s nasazenou maskou (ať ji máme my sami, ten druhý, nebo -což je nejčastější- dokonce oba, tedy všichni). Asi nám to bolestně dobrodružné žití vyhovuje. Jenže – nač si pak chceme stěžovat ?

   (Sami jsme se rozhodli  žít  v  iluzi, sami musíme sklidit ovoce takového žití.)

 

Moje hledání jména pro Podstatu veškerenstva.

H. T. František Radvan

 

   Bůh, Jahve, Buddha, Krišna … Padesát let jsem sám pro sebe hledal to pravé pojmenování pro příčinu všech příčin. Pro počátek, smysl a cíl veškeré existence.

   Vnímal jsem, kterak hodně osobní označení (například Krišna) umožňuje větší citové spojení, což mne velmi přitahovalo a často mi pomáhalo. Jenže každé osobní (osobnostní ?) oslovení nakonec vždy prokázalo velký nedostatek tím, že tak či onak ono neomezitelné omezovalo. (Přesně danou, jedinou, podobou, …)

 

   (A především jsem se ujistil, jak lze skupinu věřících, oslovujících Podstatu jako osobu, mnohem snadněji přesvědčit, že jiná pojetí jsou špatná. „Vždyť se podívejte k jakým bohům -osobám se obracejí! Jak se ti jejich tak zvaní bohové od našeho liší! Je-li, a my víme, že ano, náš bůh pravý, jsou vyznavači jiných nutně neznabozi.“ Přitom každý, kdo takto argumentuje, je schopen vyjmenovat dostatečné množství vlastností svého boha, které jeho božskost potvrzují. Dokáže to ale i druhá strana! Zůstává však u každého velký prostor, kde se liší – vlastnostmi, pokyny, … Dlouho mne tento fakt trápil. Cítil jsem, jak každá z oněch mně známých božských osobností Boha přibližuje, ovšem nenalézal jsem zdůvodnění jejich odlišných podob a některých rozdílných pokynů lidem. A to nemám vůbec na mysli vůdčími osobnostmi těch či oněch náboženství schválně zveličované rozdíly.

   Až jsem, hlavně díky meditacím se stromy, plně zrealizoval, že Bůh, opravdový Bůh, je skutečně ničím neomezený, plně vševědoucí a vše milující ...  Proto také ví komu, které skupině – národu, se v konkrétní historické situaci prezentovat právě onou  podobou, která sama o sobě je výraznou informací, a přinést jí konkrétní pokyny, jaké je ona skupina v daném čase schopna akceptovat – jinak by jí nemohly pomoci. Jsou tedy historicky značně omezené – tendenční, ale v danou chvíli, u dané skupiny, nejefektivnější.

    Jeden zářný příklad dává Bible, kde Bůh v historicky jiné rovině zprostředkovává novým způsobem, téže skupině, korekturu svých prvních pokynů, prezentovaných Starým zákonem = Nový zákon. … Ne proto, že první pokyny byly špatné, ale je jiná situace a proto původní pokyny pozbyly svou stoprocentní platnost. Hluboká podstata zůstává, ale celá původní forma, jako dogma již neplatí. Jde o nádherné vyjádření toho, že Boží zákony nejsou zkostnatělým dogmatem, ale živým procesem, vedoucím vesmír vývojem a na tento vývoj reagujícím.) 

   Tak u mne postupně vítězilo neosobní označení, v mém případě Tao, které velmi naplňuje moji potřebu vnímání hloubky, neomezenosti a živosti (nedogmatičnosti) božství, ale nakonec neuspokojuje moji potřebu výrazného citového spojení. Déle mi vydrželo označení Bůh, avšak opět narážím, tentokráte více při sdílení s ostatními, na omezení, neboť je to, v jazykovědném vyjádření, ten Bůh, což mnoho lidí zdůrazňuje.

 

   Zdůrazňují, že jde o mužskou osobu, mužský aspekt, právě tak, jako poukazují, že Bůh prý podle Bible stvořil muže (s odvoláním na slova: „…a dal mu jméno Adam.“ = ten Adam = muž).

 

   Ale Bible přece říká, že Bůh stvořil člověka. Není řečeno muže. A dále, když Bůh viděl, že je mu smutno samotnému, vyňal jeho žebro a stvořil z něho ženu. Znamená to, že první člověk v sobě ženský prvek obsahoval. Také je řečeno, že byl první člověk stvořen k obrazu Božímu a Bůh, je-li pravý, obsahuje ve své podstatě jistě vše. Krom Boha není ničeho. Tudíž první člověk, stvořený k obrazu Jeho, byl muž i žena, nebo také, možná lépe řečeno: nebyl muž, ani žena. Byl dokonalou monádou, obsahující rovnováhu obou prvků. Proto také právě z tohoto jediného celku Bůh demonstrativně dělá celky dva, tentokrát polarizované, …

   Tím se výraz Bůh, jakožto ten, pro mne stal opět příliš omezeným a byl nahrazen jménem Absolutno (není ten, ani ta), které božství nijak neomezuje … časem však člověk zjistí, že je citově ne zcela uchopitelné. Alespoň pro mne.

   Moje kontakty s úrovní mimo hmotu, prostřednictvím stromů, mne stále výrazněji vedly k navázání na duchovní odkaz našich (evropských) Keltů, předkřesťanských Slovanů, … ale také třeba amerických Indiánů. Právě u nich je možné se setkat s mnoha variacemi označení, v jehož podstatě je nějak obsaženo „Velké tajemství“.

   A tam moje hledání skončilo. Od té doby jsem spokojen. Každé osobní představení boha je jakoby přesně popsáno, ale čím více božství poznáváme, tím více chápeme, že jej nelze definitivně, s konečnou platností popsat, v plnosti poznat. I ten největší znalec Boha musí nakonec připustit, že je ve své úplnosti nepoznatelný a tudíž nám nakonec vždy zůstává Velkým tajemstvím. Je dokonce poctivějším vyjádřením našeho poznání, než sám výraz Absolutno, které nám právě zůstane, ve svém absolutním rozměru, neuchopitelné, to znamená cele nepochopené a neprocítěné.

   V historických dokumentech lze vystopovat keltský i slovanský sklon k vytváření označení či jmen (svátků, bohů – spíše jednotlivých božských energií, jako „polobohů“) zkracováním a spojováním slov. Přiznávám, že je mi to velmi blízké. A tak mám konečně jméno, které vystihuje skutečné božství, ničím jej neomezuje a dokonce mi umožňuje jeho prostřednictvím se s božskou podstatou citově spojit v naprosté poctivosti: Vel´taj. (Jako Velké tajemství tedy také není ten, ani ta, ale to Vel´taj.)

 

   Vel´taj

(Mantra ESOD, text H.T.F.Radvan, hudba P.S.M.Radvanová)

Mantra je vyznáním Vel´taj = Velkému Tajemství, které je neomezené prostorem ani časem, je prvotní příčinou všeho, dokonce i příčin, skutečným smyslem veškerého bytí a konání, a stejně tak jediným opravdovým cílem všeho. Mimo Vel´taj není nic … :

 

Vel´taj je Láska, Vel´taj je Mír.

Vel´taj je Důvod vzepjetí sil.

Vel´taj je Cesta a také Cíl.

Ono je Důvod, Smysl i Cíl.

  

Vím, že jsi ve mně, já v Tobě zas.

Ztiším-li Ego, slyším Tvůj hlas.

Jsi celý Vesmír, vše kolem nás.

  

Jsi všechen Život, vše co je v nás.

  

/: Vel´taj ó Vel´taj, Vel´taj, Vel´taj :/

 

cesta k sobě H.T.F.Radvan, 20.6.2005

        -haiku-

 

cesta tvá k sobě

pád kamene vzlet orla

sejdou se v tobě

 

zář černé noci

temnota dne v plném slunci

vždy láska žhnoucí

 

Cesta sv. Jana       H.T.F.Radvan, 29.3.2006

 

Svatojanskou nocí

projdi v odevzdání

Spojen s její mocí

dojdeš požehnání

 

Bůh se k Tobě sklání

v Tobě dávno jsoucí

 

 

Před sebou schován    H.T.F.Radvan, 27.6.2006

            

schován sám před sebou

vždycky se vyděsíš

když Bůh skloní se nad Tebou

a Ty se nahý uvidíš

v pravdivosti Jeho očí

tak pokaždé to končí

před Jeho milujícím polibkem

uskakuješ jak před žihadlem

aby ses mohl vidět lepším

                           - lepším ? !

 

...        H.T.F.Radvan  ( 2003 )                                                                                  

a schůdků                                                                                        

          stupně objevíš                                                                                  

co do závratných                                                                                                       

            hlubin spadají                                                                     

Tvého vlastního nitra

A pokud po nich                                                                                             

                    sestoupíš                                                                    

-ač závratná je cesta                                                                                   

a dech se při ní                                                                               

           zjevně zatají- 

aniž bys 

         o jediný krůček

ustoupil 

pak jsi 

    vzhůru 

         vystoupil 

              a vskutku 

pochopil

...                               

 

Myš ve spižírně.    

(18.8.2004, H.T. František Radvan)

 

   Ve svém poctivém pachtění za dostatkem (za kterým se maskuje přebytek) a pohodlím, při svém usilovném snažení o nalezení hojnosti, jež by zajistila dlouhé a bezstarostné přežívání, prohryzala se myš do naší spižírny. Objevil se před ní prostor, z jejího úhlu pohledu, neomezených možností.

   Snad jediné čeho si nevšimla je skutečnost, že tato oblast, na jejíž objevení je patřičně hrdá, nepatří

 do jejího přirozeného prostředí. Že se jakoby protáhla časoprostorovou smyčkou kamsi, kde jí sice kyne přebytek „nevyčerpatelných“ zásob přímo pod nosem a hlavně jakoby bezpracně. Jaksi ale přehlédla, že se zde vynořila (ač nevědomky) jako neznalý vetřelec – škůdce a kde za své pohodlí bude platit nejen stresem z pronásledování, útěky až do vyčerpání sil, … ale také leností, horší pohyblivostí z nadváhy, tím také slabším srdíčkem, … Leč nevrátí se k „nejistotě“ a dřině předcházejících měsíců (a celých generací předků, kteří naplňovali své Boží poslání). Chce zůstat v pohodlí objevených vymožeností v podobě nekonečných polic se zásobami, v bezpečí stěn objeveného pokroku.

   Netuší, že jedinou jistotou jíž tímto setrváním, tímto lpěním na svém „objevu“, získává, je absolutní neznalost rizik, která ji tu ohrožují a která sama vyvolává svou činností zde. Pastička vyhlíží naprosto nevinně. Namodralé zrní také nevypadá tak špatně … Rozhodla se využívat neznámé věci, o kterých neví co od nich lze čekat (ač si to nepřipouští), co se za nimi skrývá a ani ji to nezajímá … Důležité je, že nepřipomínají žádná z jí dosud známých nebezpečí. Žádná sova, poštolka, užovka,… Venku, v přírodě, prý byli horší věci.

   Nevíte, proč je mi chování té myši tak povědomé?

 

(Z dopisu příteli, 27.6.2005):

Nejdříve velký dík.

Za upřímný dopis, jaký se píše jen skutečným přátelům.

   Víš, vše je  v neuvěřitelném pohybu, stále se dějí věci, které svou existencí opět a opět vše přehodnocují, nastavují opačnou stranu tváře dosud známého…Nelze tvořit zítřek na faktech a zkušenostech dneška, natož včerejška, jak to bylo možné ještě předevčírem. Nelze prožívat vše co končí, odchází … (a je toho mnoho) jako ztrátu, neboť bychom pak zůstali výkřikem v Černé díře času. Jedinou možností, tím co se právě potřebujeme nejvíce naučit, je přijímat končící, jako příležitost (příležitost učit se, prožívat jiný úhel pohledu,..), jako výzvu, kterou vítáme s radostí, že můžeme prožít něco nového, zrealizovat novou zkušenost, neboť nastal čas. Přešlapování na místě nic nepřináší. Pokud si sami neuvědomíme, že je čas, vesmír nás postrčí.

   Dnes již opravdu platí, že jedinou jistotou je vědomí, že žádná jistota neexistuje. Opravdovou jistotou hmotné existence v celém vesmíru je permanentní změna. O tuto jistou se skutečně lze opřít. Po celou dobu své existence je tomu lidstvo učeno a nyní je vyvíjen velký tlak, aby si to již konečně plně uvědomilo – opět a opět zjišťujeme, že nejsme tak zcela připraveni (jako při každé školní zkoušce bychom chtěli „ještě aspoň pár dní …“) ale vesmír se řídí skutečně fungujícími, živými, nepodplatitelnými zákony a tak to holt neokecáme. Umíš? Neumíš? Není to vůbec, ale vůbec, lehké. Jenže, ruku na srdce. Kdyby bylo, bavilo by nás to?

   Tak se snažme. Sledovat a tvořit jinak, než  na základě „hmotných faktů“ (faktů jen fyzické skutečnosti) dneška či včerejška, nechávat oči ducha otevřené volnému obzoru a vítat jistotu. Že se opět vše změní … Ne vždy to jde dobře. Ne vždy to jde.

   „Tak dneska jsme to zrovna moc nezvládli – byla to žabařina. Je to ale psina, lidi! No nic, uvidíme zítra! Už se těším…“  To je jediné řešení a tak se o něj snažme. Ne vždy to jde dobře, ale dík Boží milosti se učíme. Je to krásná Cesta, nádherné dobrodružství. Někdy těžká tak, že nohy sotva vláčíš, jindy se vznášíš, … a vždycky je, člověče, důvod v tobě – říká vesmír. Neboť ví, co ví Bůh.

   A tak se obraťme k faktům a jistotám, nebo se aspoň snažme, které ve vnějším světě najít nelze. Jen cestou k sobě. Neboť jen duchovní extrakt prožitého je faktem dneška, který lze zítra vzít za bernou minci.

 

   Nevím, zda Ti tento dopis přinese dostatečnou posilu, občerstvení na cestě plné prachu, jímž je také občas nutno projít (a to tak, že často). Ale moc si to přeji.

   Žijeme v době, která vůbec není lehká. Žádná nebyla, ale tato je vskutku „zlomová“, takže obzvlášť – obzvlášť náročná, těžká. Proto ji žijí ti, kdož jsou schopni, svou výbavou připraveni, to zvládnout. Zároveň je to doba (jak řekl, mimo jiné, léčitel pan Paseka) vskutku posvátná …   Dík Bohu za čest moci ji prožívat! Zbývá jen opravdu přijmout odpovědnost s tím spojenou a se ctí, a s radostí (!), to zvládnout. (Třeba tím, že to nezvládneme. J)

 

   Ať Tě potkává jen to, co je pro Tebe tím nejlepším. (Kéž  to v tu chvíli poznáš!)

   Celý vesmír je s Tebou.

   My také.

 

Za Radvanovi   H.T. František

                   

Kde se vzalo neštěstí?

H.T.F.Radvan, 20.5.2005

   Lidé si je vymysleli. Protože je opakem normálního stavu života, to znamená běžného stavu. Naprosto všedního stavu života. A co je všední, lidem zevšední. Ve snaze zažít něco ne-všedního, vymysleli, ty normálně šťastné bytosti, ne-štěstí.

   Nevěříte? Tak se rozhlédněte a pozorujte. Kde se tvoří největší diskusní kroužky? Tam, kde někdo mluví o neštěstí. Který vypravěč je pro ostatní hrdinou? Ten, jenž trpí či o utrpení vypráví. Neštěstí, utrpení je vzrušující, nevšední. Ano, to je ne-všední, takže všední (normální, běžné) je štěstí a je třeba vymyslet neštěstí, aby byl život zajímavý.

   Jenže pozor, vše co vymyslíme se nejen opravdu realizuje v naší skutečnosti, ale také nás to donutí zapomenout, že jde o náš výmysl. Jinak bychom si to neužili. A tak můžeme trpět.

   O čem jsou nejvyhledávanější, nejobdivovanější, … knihy, filmy, články, písničky, … ?? Kdo je obdivuje? Lidé. Co lidé chtějí?

   Divíte se, že náš svět je …

   Divíte se, že je ne-všední?

Chvilka u řeky  H.T.F.Radvan (1969)

   V zobácích racků, po kouscích, slunko přilétá. Paprsek po paprsku vplétají jej do vlnek řeky, do větví vrb a stébel trávy. Keře a tráva sladce procitají a řeka jarem rozkvétá.

   Do pavučin její vůně každičký chodec nechá se polapit a po krátkém, marném, souboji jí lehce podléhá.

   Milenci, přivinuti k sobě, dlouze se líbají. Rty se rtů pijí jásavou melancholii jarního lektvaru.

   Kočičky koupou se v písni řeky a stromů a já vcházím do vrby, abych mohl zpívat s ní.

 

 

„Štěstí, klid a rovnováhu, lze nalézt pouze ve vlastním nitru.

Ani lásku nelze pocítit, není-li v nás samých,

byť bychom i byli milováni sebevíc.“

(Hlas Ticha František Radvan, 10.11.2010)

 

„I ta nejušlechtilejší, sebesilnější, touha není k ničemu,

pokud dovolíme, aby nás ovládalo

vznešeně se tvářící falešné ego.“

(Hlas Ticha František Radvan, 11.10.2011)

 

„Duše se, zde na Zemi, nejsnáze dotkneme prostřednictvím těla.“

(Hlas Ticha František Radvan, 10.11.2011)

 

"Přestaňme stavět chrámy z cihel a mramorových kvádrů, na nichž září pozlacení,

a vystavme velechrám z lásky, zářící pochopením."

(Hlas Ticha František Radvan, 30.11.2011)

 

 

 

Cestou domů      H.T.F.Radvan  1967

 

Když dnes

šel jsem domů

smích bylo slyšet na kluzišti

a já věděl náhle – odešlo cosi

Tak oplakal jsem boule

                        šrámy od trní

                                         klukovské rvačky

Šel jsem domů

                       smích bylo slyšet na kluzišti

a já byl jist si – přišlo něco

Tak oslavil jsem život

                            který není marný

Toť láska

            srdce pro Někoho

Tvoje pousmání

 

 

Tichý Vulkán Miroslav Heřman (2010)

Půlnoční království    Tichý Vulkán Miroslav Heřman (prosinec 2011)

Matko Země víš,

... že jsou některé Tvé rostliny plevel?

... někteří živočichové jsou "škodná"

... les je slovo pro mnoho stromů, které rychle rostou, nemají "škůdce", a dobře hoří.

... iluze je podávána jako pravda, a za pravdu je tvrdá odplata.

... závislost je žádaná jen na všech, a svoboda znamená mít dobrého právníka

... silnější vyhrává nikoli pro evoluci, ale vyspělostí svých zbraní

... poslušnost zákonů mocipánů je upřednostněna před moudrostí, vlastním poznáním a zákony přírody

... kolik toho ještě musíme zakusit, abychom jako lidé pochopili???

 

... Co s tím ?

 

Nebát se, strach je podhoubím moci a manipulace. ...

Kupovat jen výrobky z vlastní země, od konkrétního človeka. ... bude míň kamionů a vykořisťovaných lidí.

Bdít nad svým chtěním, vážit co opravdu potřebuji ...

Zhasnout světla,... hvězdy noci jsou úžasným světlem

Být lidmi jejichž srdce je otevřeno a rozum vládne mysli...

S láskou v srdci nejdál dojdem, ale na hrubý pytel nemá smysl dávat hedvábí...

 

To nám všem přeje

Tichý Vulkán

 

 

Měsíční Květ Jana Kinzlová

KTERAK SMUTNÝ BOBEČEK K LÁSCE PŘIŠEL.


   Byl jednou jeden Bobeček, lze také říci výkal. Není známo, jakého byl původu. Občas snil, že je výkalem nějakého vznešeného a elegantního zvířete, možná i samotné koruny tvorstva - člověka. Ovšem většinou se cítil jako zcela prosté hovínko.
  Bobeček smrděl a věděl to o sobě. Vyvinul nesmírné úsilí, aby se své nežádoucí vlastnosti zbavil. Jedl jen voňavou stravu, za svítání cvičil a byl plný lásky ke všem
bytostem. Jeho krásný a procítěný zpěv uváděl v úžas celý okolní prostor i profesionální ptáci udiveně umlkali.
  Velmi toužil milovat a být milován. Jakýkoli projev přátelství by ho učinil šťastným. Bohužel v každé společnosti, kde se pokoušel prosadit, nebo se alespoň někde v koutku tiše účastnit vzájemné pospolitosti, byl odmítnut. Smrdíš! Umej si nohy! Kazíš vzduch!! I spousta dalších výroků v podobném duchu srážela jeho krásnou duši na kolena. Dokonce po mnoha letech askeze a odříkání našetřil dostatek prostředků a zakoupil si odvážně na dobírku parfém, který dle reklamy sliboval životní úspěchy ve všech oblastech. Rozhodl se nezlomným záměrem, že nyní prorazí.
  V tento den skrápěl Zemi vlahý deštík a Bobečkův odér v kombinaci s parfémem byl obzvlášť odporný. Na místech, kde ho obvykle odmítali s jistou shovívavou blahovůlí, byl v ten okamžik tvrdě vyhoštěn zlými slovy.
  Po celoživotním úsilí, vyčerpaný a zoufalý, Bobeček bloudil, téměř nevěda kde. Už mu bylo lhostejno, zda kohokoli obtěžuje svojí přítomností. Téměř v bezvědomí se dopotácel do překrásného zámeckého parku, kam by se ani ve svých nejdivočejších mladických snech neodvážil. Už mírně rozměklý zoufalstvím a prožitým stresem bezradně usedl na zámeckou lavičku...
    Tu náhle slyší: "Ach jaká nezvyklá vůně zde přebývá ? Probouzí ve mně vášeň a nadšení. Otázku kladu Vám, mé sestry, jakým zázrakem se tak vábivá energie zde mohla ocitnouti ?" Bobeček otupěle naslouchal hovorům vzácných květin, netuše, že je středem pozornosti. Vznešená královna parku, růže vůněmi oplývající, snažila se Bobečka přivábit. Ten jako ve snách vykročil vstříc volání. Byl sláb a opilý nenadálou přízní. U fontánky zobrazující hru vesmírných protikladů upadnul slabostí. U svého ucha v bezprostřední blízkosti uslyšel: "Jsi tak krásný, miluji Tě, asimiluji Tě - souhlasíš?". A Bobeček souhlasil. A opět té kouzelné májové noci skrápěl Zemi blahodárný deštík. Všechny květiny vzdychaly touhou. Malinká kytička u okraje dlaždice, rostlinka planoucí láskou, objala Bobečka svým nadšením. Bobeček se rozplýval v zázračných pocitech. Tato noc vymazala veškeré útrapy jeho předchozí existence.
   Do rána přestal Bobeček být viditelnou bytostí. Jeho láskyplný duch oživoval Sedmikrásku, která v lásce a nadšení propojila paprsky Hvězd, Slunce a Země se svojí a Bobečkovou podstatou. Dokázala vytvořit množství nepatrných semínek a brzy celý trávník v parku zazářil záplavou bílých kytiček se žlutým středem. Bobeček byl šťasten a vesmír se radoval z překrásného tvoření živého Prostoru Lásky, jenž potěší srdce všech bytostí a snad i Člověka.

Měsíční Květ



Aktuálně

30.3.2017
Nové CD Zpěvem k harmonii

Nové CD Zpěvem k harmonii

26.1.2014
NEjen BUBNOVÁNÍ s Tichým Vulkánem pravidelně, ve školním roce

  Společné nejen bubnování ve školním roce, vedené Tichým Vulkánem (také hra na dřevěné tyčky, chrastítka, ... a přidají se třeba písničkáři, Píseň Srdce Marie Radvanová, Jiří Hurych, ..., budou-li přítomni a my je doprovodíme na ledaco, ..., popovídáme, porozjímáme... a možná z toho bude i krásné duchovní setkání) - OPĚT 1 x měsíčně, vždy třetí pátek !!! Kromě velkých prázdnin.

16.6.2012
PŘÍRODNÍ ZAHRADA - zahrádka

Zahrádka nejen bez chemie, ale také bez pojmu plevel, ... opětné uznání dokonalosti přírody, která jediná je zárukou naší existence, našeho zdraví, ...

archív

Kontakt

LASKAVÉ EKOSOFICKÉ SPOLEČENSTVÍ MAŘENČINO PODVRŠÍ, pobočný spolek, (zapsaný u Kr.soudu v Hr. Králové, odd. L, vložka 11065)
Žampach č.17, Žamberk, 564 01, účet číslo: 1328071309/0800
728 201 529 (H.T.F.Radvan), 737 536 555 (M.Radvanová), 605 219 589 (T.V.M.Heřman), 724 305 576 (P.Vajrauchová)
711 86 450
DIČ CZ71182450

Oblíbené odkazy